Blízký Východ. Stopem, jak jinak

Nový rok, nová práce, stejná škola, snad nový Erasmus, no a taky nová dobrodružství. Blízký Východ. Teplo, nebezpečno, snadné stopování, samopaly namířené na obličej, levný kebab, dobrý falafel. Nebo?

Jedu jen s Vojtou, nikdo jiný nemá volno. Z bytu v Brně snadno dobíháme šalinu na hlavák, konečně je otevřen, za dvě a půl hodiny prokrastinace jsme v Praze, jedeme vlakem na letiště, ne, kéžby, pořád dvakrát přestupujeme, za 30 let možná. Pas, ta kamera, ve které všichni vypadají hrozně, a v Ryanu už se vznášíme vstříc jordánskému Ammánu. Prší a jsou 2 stupně. Skoro jako v Brně.

Stopování z letiště je vždycky osina v zadku. Nejinak je tomu tady. V nekonečném zástupu taxíků nakonec najdeme někoho, kdo nás za 60 Kč hodí někam doprostřed dálnice. Pár km pěšky, někdo nám nabídne svezení. Chcete na křižovatku? Jasně, díky, kámo. Minuta stopu, který mimochodem vypadá, jak kdybychom hajlovali, jen neuměli zvednout ruku, a už jedeme do Madaby, kde máme ten nejlevnější hotel.

Mezi hromady odpadků a divokých koček hledáme historické památky a kebab (nezávisle na pořadí). Prvně nalézáme již 5 hodin zavřený kostel, tak se pokusím dostat dovnitř. Where you from? Czech republic? Czechia? Prague? Praga? Czechoslovakia? Dobře no, Germany? Úsměv hlídače svědčí o tom, že nakonec máme štěstí. Za dvojnásobné vstupné (60 Kč) nás pouští dovnitř. I kebab později zažehnáme a jdeme si zapnout topení na pokoji. Ještě netušíme, že to je poslední na dalších 10 dní.

Hezkou procházkou mezi stovkou obchůdků, odpadky, usměvavými Araby a toulavými psy se dostaneme na výpadovku k Mrtvému moři. Zprvu to vypadá nevinně, připojuje se k nám kluk. Jeho slovní zásoba se sestává z „money“ a „fuck you“. Možná ještě něco arabsky, ale taky mohl blafovat, žejo. Ignorujeme ho tak mocně, že si ani nevšimneme, že jich je za chvíli osm. Prachů ale máme málo, takže o nějakém dávání nemůže být řeč. Když ale šáhnou na můj batoh…

That’s fucking enough! Fuck off! Go fuckin away! Fuck the fuck off! I kluci pochopí, že se neúčastní recitační olympiády v počtu vyřčených fuck za 3 vteřiny, a na chvíli zmizí. Jen co nám stopne první auto, díky moc, jsou u něj zpátky. Ani dvojice Korejců je ale nehodlá obšťastnit, za což jejich zadní sklo schytá spršku kamenů. Uff, být tu sám, snad bych se i bál.

Dole u moře jsme coby dup a k Wadi Mujib nás doveze starý golf. Stará známá vůně Balkánu. Vodní treky jsou zavřené, což chápeme, proč je zavřený i ten suchý ale ne, radši to tak prozkoumáme sami. Hezké dvě hodinky běhání v pískovcovém ráji zakončené konečně koupačkou v Mrtvém moři! Další check v bucket listu.

Chceme spát v palmovém háji, ale z něj nás vyženou (asi?) vojáci se samopalem. Konečně nám někdo mává zbraní před ksichtem, půl roku bez toho jsem byl nervózní . Jako Palestinci teda spíš nevypadáme, ale co už. Do Karaku nás opět bere první auto, stop fakt top, díky moc všem. Ráno prohlídka hradu a už jedeme do Dany. Konečně jsem se dostal významného jubilea, po 18 000 km v 22 zemích světa stopuju traktor! Už bylo na čase. Sníh v horách nás tak trochu překvapí. Jako všechny ostatní. Na rozdíl od Jordánců už jsme ho ale aspoň jednou v životě viděli, necítíme tak potřebu se v něm koulovat a radši se jdeme proběhnout. Ještě předtím stopujeme Saudské Araby, další zářez do statistik

Opět další noc bez topení, mizíme do Petry. Konečně dostanu kafe! Bohužel je to jen turek, takže se moment štěstí bryskně mění ve smutek. Že budeme projíždět sněhovou vánicí jsme… dobře, čekali, ale jen kvůli předpovědi. Malá Petra je zavřená, teče v ní 30 cm vody. Jdeme se tak radši ztratit do skalního města vedle. Mini bouldery, přeskakování trhlin, nádhera! I do areálu Malé Petry se nakonec dostaneme, ačkoliv je prý pořád zavřená. Teď už nám to ale nikdo neřekl, takže… otevřeno, dejme tomu?

Spíme v kapslovém hostelu a konečně si dáváme falafel! Na to, jaká by to měla být specialita, je ho tu překvapivě málo. S párem z Belgie jsme už krátce po šesté v Petře a můžeme si ji vychutnat skoro bez turistů. Petra je opravdu spektakulární, jakkoli obvykle na památky moc nejsem. Odpoledne na pouhé dva stopy pokračujeme do Wadi Rum. Zase dostanu kafe, zase je to turek, zase jsem smutný. Wadi Rum je ale konečně výzva.

Wadi Rum je písečná poušť s obřími skalisky jakoby vyrůstajícími přímo z písku. Ostatně, koukněte na fotky. A taky je obří turistický hit. Na bookingu.com je spousta kempů za 60 Kč se snídaní… jenže si k nim musíme přikoupit odvoz za pěti kilo. A tohle je prostě ripoff, na který přistoupit nehodláme. Kdybychom přišli do kempu pěšky, asi by nás vyhodili, tak jdeme pod širák. Konečně je na něj počasí, původně jsme ho plánovali celou dobu. Jenže širák tu není jen tak. Nikdo si nechce nechat ujít příležitost zkásnout bohaté Evropany. Mezi ně sice nepatříme, ale pravda, na první pohled to není poznat.

První kontrolou nás provezou italští turisti, které jsme stopli a kteří naštěstí rezervaci mají, ze druhé se vykecáme. Pár lidí se nás ještě ptá, ale bez skrupulí lžeme, že jdeme Jordan trail (600km trek z Ammánu do Aqaby). Čekáme, až zapadna slunce, abychom se někde zašili. Ráno to je však jeden z těch lepších výhledů z postele. Chceme oběhnout šutr, z čehož se nakonec vyklube poctivý 17km lauf. Celé místo mi ale připadá ridiculous, neznám české slovo. Stovky turistů jsem jezdí za unikátní noční oblohou, aby si ji vychutnali v těsné blízkosti… stovek turistů. To všechno jen za litr. Neber to!

Na jeden stop jsme na dálnici na Aqabu, dáváme chipsy a colu, základ každého miniobchodu. Aqabsko-Eilatská hranice není úplně příznivá ke stopařům a studentům, poněvadž musíme vzít taxík. Nějak to ale zvládáme, usmlouváme ho za levno. Je půlka našeho výletu a my vstupujeme do Izraele.

Země překvapení. Nejdříve jsme v šoku ze zeleného trávníku, vzápětí z ceny chleba. Ale aspoň tu jsou vyhrazené pláže pro kempování. My sice stan nemáme, ale konečně je teplo dostatečné na to, abych v péřáku nespal ve třech vrstvách. Spolu s námi tu spí 10 Poláků a 5 Čechů. Taková malá okupace, jako to dělá Izrael Palestině. Jo, moment, takhle se to vlastně tady neříká. Až za pár dní.

Ráno se koupeme v Rudém moři. Korále rulezz! A je i docela teplé. Chceme se dostat do Red Canyonu. To je překvapivě o dost těžší, než by býval člověk čekal. 20 km ujedeme za 6 hodin, tj. bychom byli zhruba stejně rychlí, kdybychom šli pěšky. Za odměnu se spálíme. Sluncem, ne ničím jiným. Ne že bychom neměli nabídky.

Red Canyon je ale super, zejména když jej člověk proběhává. Chceme se ještě dostat dál, ale ne a ne. Jih Negevské pouště je pro nás zakletý. Za tmy to nemá cenu, jdeme opět na veřejné tábořiště, kde už nejsou Češi a Poláci, nýbrž jen Poláci. Ale mají oheň! Nakonec se z toho vyklube 3hodinová konverzace. Moc příjemné!

Na druhý den se už stopařská situace zlepšuje. V poledne jsme o 200 km na sever u Mrtvého moře, kde na veřejné pláži snižujeme věkový průměr cca o 20 let. Na rozdíl od Jordánské strany tu jsou ale zadarmo sprchy, dík moc, na chvíli jsem zapomněl, že tu chleba s humusem stojí dvě kila. Chtěli bychom do Masady, ale platí se tu vstup, což nám na to, že bychom šli jen pěšky do a z kopce přijde trochu přemrštěné, radši stopujeme dál. Auto jedoucí až do Jeruzaléma? Neváhaje a toč! Teda nasedej.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vyhodí nás deset km od Betléma, s radostí přistupujeme na nabídku odvozu až do Betléma za 10 šekelů. Když nás po pěti km vyhodí, jsem trochu rozmrzelí. Jednak proto, že nám lhali, you’re a fuckin‘ liar and thief, jak jim připomeneme, jednak proto, že to na zemi jako takovou vrhá špatný pohled. Hned další auto nás ale hodí až do centra. Tak co si o vás myslet, Palestinci?

Opět směřujeme do nejlevnějšího hotelu, kde na CNN právě koukáme na nové řešení konfliktu od Trumpa. He’s an idiot, shrnuje mínění svoje, naše a snad i zbytku příčetného světa majitel. Kebab tu stojí kilo, což je 3x víc než v Jordánsku, zase ale půlka toho, co v Izraeli, s radostí se na něj vrháme.

Do Hebronu už jedeme sdíleným taxíkem. Nevím, co mě na Palestině fascinuje víc. Ta polovičatost na cestě za západem? Luxusní auta, ale odpadky všude? Troubení pořád, všude a jakkoliv? Squarebucks nebo Pizza Home? Neexistence veřejné dopravy? Ten nepochopitelný vztah s Izraelem? Moje myšlenky nikoho nezajímá, radši je zaženu v kávě. Mají tu pákovku a nestojí kilo. Win win.

Po krátké, ale intenzivní prohlídce starého města směřujeme za couchsurferem a dozvídáme se, jak může být život těžký, když máte špatný pas. A jak sakra rádi můžeme být, že jsme v EU. Ještě jednou překračujeme checkpoint a míříme do Jeruzalému. Poslední den a zdaleka nejvíc turistů. Ve starém městě jich je fakt přehršel. Radši mizíme do postranních uliček, kde se (překvapivě) pořád normálně bydlí.

Na pasovce jsme sice podezřelí, ale strip show dělat nemusíme, dožiju se tak momentu, že mi Vídeň připadá levná. Who would have guessed?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s