Kyrgyzstán. A trocha Kazachstánu.

Trochu to tady umřelo, co? Čas převzít velení, jedu zase já, Bořek, Honza, Jan, whatever. Jo a je to dlouhý, sorry, co už.

Střední Asie, 6 lidí, 6 batohů, 3 týdny. Sen? Asi.

Vlak do Prahy bez problémů, koupení Ligretta v problémech, ale ve 3 lidech to nakonec zvládáme. Na letišti zkušeně 26 minut před zavíráním checkinu, Lanďák nás ale všechny opět přesvědčí, když to stíhá o 13 (!) vteřin (!!). Fakt machr.

Let v poho, poprvé v životě mi někdo dal najíst. Andrejka mi zakazuje koukat na Batmana, fňuk. V Istanbulu v 11 večer, najít místo na spaní a pokusit se něco prospat. Dávám tak 3, 4 hodiny. V šest ráno procházka přes pasovku, další razítko, yes, k hotel desku, kde nám dají číslo skupiny a že máme dvě hodinky do zahájení.

Katis zkouší Burger King a kafe, ale nemají, tak jim aspoň zabereme stůl a paříme Ligretto. Konečně se dostaneme do minibusu a asi hodinu jedeme někam do centra Instabulu. Tam nám dají docela luxusní snídani, fakt dík, a pak jdeme na prohlídku přes spousta mešit, paláců a dalších památek. Asi to nebylo moc zajímavý, protože už si to teď ani s fotkama moc nepamatuju. Oběd každopádně hodně cajk, luxus výhled.

Potom už jedno muzeum, kde jde maximum mé energie na to neusnout, bazar, kde kupujem‘ předražené sladké věci a zase usnout v busu na letiště. Někdy po osmé boardovat do A330-300, první širokotrup v životě, a za chvíli už vstříc Almaty v Kazachstánu. Jídlo někdy v 22, pak na hodinku zaspím a najednou už jsou 4 ráno, my přistáváme a hned chvíli na to stojíme hodině ve frontě na pasy.

Takový ty běžný věci jako vyměnit éčka, koupit simky, a tak, a můžeme maršrutkou za tak 7 korun někam, kde by měli prodávat bomby. Jsme tam v sedm ráno, otevíraj‘ v deset, a tak i přes Andrejčiny protesty postupně směřujeme do mekáče. Chtěli jsme dát něco místního, zdálo se nám ale všechno moc předražené – no v mekáči jsme pak samozřejmě nechali víc. Zpátky jsem ostatní přesvědčil, ať jedeme yandexem. Stojí to asi 6 korun na jednoho.

Při koupi bomb mi nefunguje Revolut a zjišťuju, že nemám mikinu. Vojta zachraňuje, jen to první. Yandexem zase o kus dál, výpadovka k Big Almaty Lake. Zkoušíme stopovat, ostatní nakonec dohodnou káru za 5000 kaz. Zdá se mi to moc, no moje protesty moc nezmůžou, tak aspoň sedím vpředu.

U Almaty nás nejdřív seřve voják, po hodině přemýšlení se ale i tak vydáme vstříc Sovětovu a je to vlastně úplně cajk. Potkáváme babičku, myslíme, že to jsou vojáci, dává nám aspoň rady na cestu. Nejdříve někde v 2,5 usneme a pak o kousek výš i kempíme. Ještě nás kontrolují nějací zelenáči s AKčkem.

Budíček v šest, v osm vyrážíme na Pik Sovětov.

Do tří vede pohodlná štěrková cesta (ta vede až do Kyrgyzstánu, kam my taky chceme, ale budeme to muset objet 500km zajížďkou). Pak konečně zabočíme na nepatrnou pěšinku a můžeme započít boj s časem, terénem, počasím i námi samými. Po pár stovkách metrů totiž pěšina končí a my se začneme trápit v suťovém poli. 30 cm nahoru, 20 cm dolů, tři hodiny v kuse. Dokud je suť drobná, může nás těšit vidina krásného seběhu, od 3800 m n. m. už se kameny zvětší do obludné velikosti a naší největší starostí najednou je nic neshodit na kamaráda pod námi.

Vysoká nadmořská výška a bouřka na protějším hřebenu ještě snižují naše šance, ale netáhli jsme se sem proto, abychom to teď otočili, a tak aspoň v redukovaném počtu (4 z 6) vrchol zdoláme. Výhledy na ledovce na všechny strany jednoznačně stály i za to, že si teď budeme tři dny loupat spálená čela. Dolů nejdříve opatrně, pak jenom dobruslit sutí až na cestu a doklusat dolů. 15 km, 1800 výškových metrů, a všehovšudy 5 turistů, tohle si necháme líbit!

(zkopírováno z článku do behej.com)

Vojtu to sundalo, tak nás, teda hlavně mě, přesvědčuje, abychom zůstali ve stanu a počkali s cestou do Almaty do rána. Dobře, no. Večer koukáme na gympl.

V osm ráno znova k přehradě, prvním autem za zbytky peněz dolů k outdoor shopu, páč Ela má špatný vařič, yandexem za asi dvacku přes celé město a konečně můžeme stopovat do Kyrgyzstánu. Já s Katis, L+A, V+E. Máme 300 km a 6 hodin, než nám zavřou hranice.

Nejdřív v poho stop do Sheleku, dokonce jsem si o pokecal rusky. Potom s idiotem někam doprostřed pouště, platíme 2500 tiengů. Celou dobu nervózně sleduju hodinky, bude to o nervy. Pak se zas mačkáme v nějaké dodávce, opět nás doveze doprostřed pouště. S další rodinkou do Kegenu, kupuje nám kurut, jím ho poprvé a naposled. V Kegenu jsme v 17:15, uplácím prvního chlápku na hranice. Znáš cestu? Ne. A vezmeš nás? Jo. Tak jedeme, dáme mu pětku.OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na hranicích jsme v 17:48, v autě za námi přijíždí Andrejka s Lanďákem. Hladce procházíme, zavtipkujeme s vojáky a jsme tam! Oujé. Dáváme slavnostní pivko a už se chystáme kempit, když chytneme zaměstnance až do Karákolu. Lambáda. V deset večer konečně přijedeme na místo, kde už ostatní fellí, jdu hned spát.

Ráno prvním autem do města, měníme peníze, zkoušíme jídlo, učíme místní ligretto, kupujeme simky za 60 Kč/12 GB, lol, nakupujeme zásoby a posílíme pohledy. Cca půl turistů tady jsou Češi. Pak konečně vypadneme, do Saruu s Katis platíme každý 75 somů. Odtamtud uplácíme místňáky, ať nás za 50 Kč na jednoho vezmou 15 km do hor. Nejlíp utrácený peníze v životě. Prohlížíme jeskyni a začínáme stoupat údolím. Myjeme se v potoce, najs. Teď takhle tři dny. Vypadá to tu jak někde v poušti, třeba v Utahu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kempíme někde kus od vody, dneska jenom pořádně jdeme, nachodíme asi 20 km. Střídají se neskutečné výhledy a ještě stopujeme korbu. Sen splněn. Večer s Lanďákem brodíme vodu k lepšímu prameni, já to nedám. Zima jak sviň, večer ještě prší.

Další den, po pěti km odbočujeme k jezerům. Teda běžíme, aspoň kluci. Na ostro se koupeme ve 3500, další sen. Holky pak taky, jen v plavkách. Já se koupu i v průzračném jezeře o 100 metrů níž, dělám underwater selfie. Chvíli potom, co se vrátíme, začne pršet. Ne úplně sen. Stany stavíme za deště.

Ráno zase chčije. Domlouváme se, že stany balíme v deset, ale jsem jedinej, kdo fakt začne, tak pak sám vyrážím.

Na sedle mám tak hodinu náskok, tak vyrazím na noname kopec.

Suťový kužel a závěrečný skalnatý hřebínek okolo ledovce vlevo vypadají hratelně, shazuju batoh a opřu se do hůlek. Žádný název, žádná cesta, ani žádný údaj o výšce. Čistá svoboda. Hodinky mi ukazují 4000 m n. m., když začne sněžit. Je půlka srpna, takhle brzo se mi to asi ještě nestalo. V hlavě mi začnou hrát Jingle Bells a nepřestanou až na vrchol.

4256 m n. m., svítí na mě na hodinkách na vrcholovém kameni. Bez batohu to ani nebolelo. Nevím, jestli tu jsem první – asi ne –, ale je zvláštní pocit si tu jen tak sám být. Zima a vítr mě stejně brzy vyženou. Co slezu hřebínek, jsem dole klouzající sutí za pár minut. Později toho dne končím i s batohem v rozbouřeném potoce. Dvakrát. Celí promočení jsme rádi, že večer najdeme azyl v hotelu. Za 130 Kč/noc. Člověk nemusí být boháč ze západu, aby mu tady všechno připadalo hrozně levné.

(opět citace z behej.com)

Ráno chceme dát koupačku, ale je hnusně, tak na to kašleme. Ve dvanáct začneme stopovat. Andrejka s Katis se prohodí. Prvním autem do Balikchy, platíme 250 som na jednoho. Následuje první špatná volba. Jedeme tak sto let starým autem, ale nakonec se dostaneme do Kochkoru. Odtamtud druhá špatná volba. Chceme kolem Son-Kolu, jezera a jurt v 3000 m n. m.

Po dlouhém čekání a smlouvání se cca v 8 večer dostaneme pod jezero. Přijímáme pozvání od místních a dostáváme najíst. Učíme děti ligretto. Na stupnici trapnosti je to ale tak 5/7, tak jdeme kempit ven. Kolem ale ještě jezdí auta, tak stopujeme a dostaneme se až k jezeru. Bude 11. Zvou nás do jurty, dostaneme další večeři a vodku. Spíme v jurtě!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ráno dáváme chlápkovi litr somů a hned stopujeme korbu. Jen 2 km. Čekání je ale úplně naprd, nic tu nejezdí, nakonec nás berou ti samí co včera, ale i tak potom asi tři hodiny čekáme. Nějak to nakonec narveme do Baetova, kde jíme a bereme taxi za 500 kč/člověk do Kazarmanu, cca 4 hodiny.

Už mě to moc nebaví, tak jsem rád, že po pár autech stopujeme náklaďák až do Jalal-Abadu. 200 km trvá asi 8 hodin. Synonymum nekonečnosti. Jsme tam v osm, bereme sdílenej taxík do Oshe.

Další den konečně maršrutkou do hor, zase nás někdo zastavuje, už fakt nemám naládu, tak konečně začínám číst Opuštěnou společnost. Po dalších dvou stopech, někdo si chce vzít Katis btw, usínáme v přístrešku. Andrejce je totálně blbě, dokonce zvracela, tak celej den prozevlíme. Další den přes 2 průsmyky, asi 1300+, 17 km, druhou půlku neseme Andrejce batoh, tak je jí blbě. Ale ta příroda? Jako pardon? Wtf, rozhodně jedno z těch nejhezčích míst, co jsem kdy viděl

Katis s Andrejkou se oddělují a jedou do Oshe, pokračujeme sami. Pár km jdeme, pak uplácíme taxík. Překrásným údolím pokračujeme ke Kundyk passu. Spíme ve 4000 m n. m. a přemýšlíme, jestli tu věc přelezeme. Těžko říct. Někdo tam prý potřeboval ledovcové šrouby.

Nejdřív se tlučem‘ hrozně dlouho s morénou s obřími šutry, pak obcházíme ledovec. Zatím hodně střední. Průsmyk má být ve 4,5, ve 4,2 zkušeně zahajuju útok na hřeben. Totálně ujíždějící sutí se tam škrábeme snad přes hodinu. Fakt peklo, fakt už nikdy víc. Ze sedla konečně vidíme Pik Lenin, oujé! Trochu problém, že jsem zavele předčasně a jsme o průsmyk vedle. Stane se.

Uzoučkým hřebínkem to nakonec nějak přelezeme. Klouzačka sutí do 3,5 a výlez do 3,9. Pronáším legendární větu: „Hej, se vsadím, že až budeme dole, tak totálně zkolabuju.“ Dobře si pamatujte, bude se hodit.  S Lanďákem zkoušíme nějakej místní Tang a totálně z toho usneme.

Budíček ve tři a čas na Skobelevu. Lanďák se bohužel v noci poblije, tak jdeme jen ve třech. S čelovkama pod ledovec, ten je naštěstí hratelnej. Už bez nich pod suťoviště do 4,8. Všichni žijeme, Ela se odpojuje. Necítí se. Chápu, já taky ne. Ještě jednou rubeme totálně ujíždějící zmrzlou posněženou suť. Nechápu, že to dáváme. Pak konečně, vrchol. Jsme tam sotva pár minut, jen uděláme fotku. Už chci být pryč, ta výška mě začíná pěkně štvát.

Dolů je to naprosto nakonečný. Spíš ještě víc. Hlavně posledních pár km po silnici. Nakonec něco stopujeme do vesnice Kashka-Suu. Polomrtví s Lanďákem stopujeme Rusáky do Oshe, koupí nám i jídlo a hrajou tam The XX, tak to není úplně příšerný. Kecám, super to s nima bylo.

V Oshi jsme ještě dva dny. Mně je celou dobu dost blbě, z bazaru třeba musím vysloveně utéct na hostel. Jedinou radost mi udělá, když konečně najdeme pákovku. Celý výlet ale korunuji na letišti.

Nejdříve letím s Air Manas z Oshe do Bishkeku, to je v poho, asi v 2:30 usínáme. Ve 4:30 budíček, jdeme odnést zavazadla na checkin. Mně je zvláštně, ale ještě nevím proč. Celou dobu sedím. Prosím Lanďáka, aby dal můj bágl na pás, já dávám paní pas. „Are you fine, sir?“ „Yeah, totally.“ Pak se probouzím na zemi, protože jsem omdlel. Asi o minutu později se ještě pozvracím do Nalgenky a o dalších pět minut dostanu průjem na záchodě.

Cesta domů je peklo a doma se z toho ještě dostávám týden. Do dna a ještě dál, tak to má být.

obrázek

Fotky ode a Lanďáka.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s