Kungsleden

Tzv. „rekogneskaci možností“ už jsem stačil udělat minulý týden. Všichni mí orienťáčtí kamarádi mají Mistrovství Švédska (nebo jsou v Česku), mí noví trekovací kámoši mají školu a se zbytkem erasmáků bych si bez obav troufl max na Sněžku.

Samotnému se mi jet samozřejmě nechce, protože jak už řekl Christopher McCandles v mém nejoblíbenějším filmu, „Hapinnes is only real when shared“. Jízdenky navic stojí asi 2700, nemám stan ani velkou krosnu. Slovy klasika: Prostě je všechno na pytel.

Když ale učitelka ve švédštině řekne, že to tam fakt stojí za to, nahlodá to moje přesvědčení nejet.

A pak si na to vzpomenu.

  • „Life begins at the end of your comfort zone“
  • „Even a bad day in the mountains is better than a good day in the office“
  • „Když nevíš, jestli něco udělat, udělej to

Do odjezdu vlaku mám šest hodin. Narychlo kupuji jízdenku do lůžkového vozu, členství ve Švédské turistické asociaci, jídlo a zásoby na cestu. Od Patricka půjčuju hamaku, kdyby náhodou.

Ještě jsem ale neřekl, kam vlastně chci jet.

Na sever.

Konkrétně sem

Ve vlaku strávím krásných 20 hodin, než se finálně ocitnu v Kiruně. Zdaleka nejsevernější místo, kde jsem kdy byl. Do odjezdu busu směr Nikkaluokta mám hodinu a ještě musím sehnat repelent, pásek do svých nových kalhot a ideálně neoprenky. Daří se mi jen první dvojice.

V Nikkaluoktě jsem v 16:30 a nezbývá než vyrazit. Kebnekaise Fjallstation je 19 km daleko a já bych radši došel co nejblíž. Cestou mě sejme malá bouřka a já zjišťuju první problém – integrovaná pláštěnka na batoh je moc malá. Vyřeším to přehozeným pončem.

Quechua dělá jen dvě věci. Levné a špatné. Občas průnik obojího. Tenhle batoh je jenom to druhé.

Já, 11.9., zatímco přes batoh přehazuji naštěstí koupené igelitové pončo

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nakonec mě tma dostihne 5 km před chatou. Natahuju hamaku a s obavou na radaru sleduju, jak se z jihu žene fronta. Plán A je, že nebude pršet. Plán B? Není.

Kebnekaise

Ráno budík v 6, mraky se povalují 300 výškových metrů nad údolím. Vám už možná dochází, co tenhle fakt na podzim znamená, ale mě bohužel ne. Pokud vám taky ne, tak vás ještě chvíli nechám v iluzi.

Jakkoli s brzkým vstáváním nemám obvykle problém, tady se mi podaří vzbudit až v 7:30. Trochu pozdě, řekl by jeden. Rychle vařím kaši, balím věci do salomon vestičky a jdu dělat to, co mě naplňuje asi úplně nejvíc. Běhat v horách ❤

Za 25 minut a o 4 km dál jsem na Kebnekaise Fjällstation. Obrovský komplex, kam se někteří nechávají za 2,5 tisíce donést helikoptérou. Naštěstí můžu utéct, a tak běžím. Do mraku. Šedého. Až teď mi to totiž došlo. Stačí vystoupat 300 metrů a…

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Inverze! Jak mi se po ní stýskalo. Předbíhám skupiny lidí a říkám si, jak bez tohohle zimu přežiju. Srdce pumpuje do žil správně naředěný mix adrenalinu s endorfiny a já si připadám jako v oblacích. Vlastně v nich teda jsem.
Ze stanice je to nahoru 1,5 vertikálního kilometru, s jedním menším předvrcholem, takže dohromady 1700 m+. Na 10 km, takže nic brutálního. Většinu turistů to ale i tak docela sundává a je to pro ně celodenní trek.
Mně se běží krásně a problém nastává až těsně před vrcholem, kdy se stěží vyškrábu na ledovcovou špičku. Počasí je ale vysloveně luxusní.
Downhill je docela obtížný, být zdravý, rozhodně bych si užil ten let dolů, nicméně se zraněnými oběma kotníky (viva la Gruzie) se musím dost krotit. Poprvé se vžívám do pocitů lidí, pro které je downhill těžší uphillu.
P9121219.JPG
Za 27 km a 4,5 hodiny jsem každopádně dole zpátky u věcí. Ještě jednou si vyšlápnu na Kebnekaise Fjällstation, ale jsou teprve tři odpoledne, tak pokračuju dál, určitě jedním z nejkrásnějších údolí, kterým jsem kdy šel.
P9121392.JPG

 

Už už se chystám kempovat, když na mě padne pár kapek. Nedá se nic dělat, a dám si ještě noční šichtu a dalších 6 km pod přístřešek. Dorazím tam v deset večer, po 50 km v nohách. Slušnej den.

Kungsleden

Tím jsem se taky dostal na trasu Kungsleden trailu, asi nejznámějšího švédského treku (mimochodem tu taky sotva před měsícem byl Tom s Klárou). Odtud už by to bylo dost monotónní, tak nechám spíš mluvit fotky než sebe.

Je čtvrtek ráno, vím, že mám ještě tři dny, i tak tam ale loupnu 32 km na chatu Alesjaure. Už jsem rozhodnutý, že budu spát na chatách – přestože tu není signál, je mi jasné, že v noci má aspoň občas pršet. A když máte péřák, je to bez stanu vlastně rozsudek absolutní zimy.

 

Krátce o chatách; poněvadž s tím mám z poslední doby poměrně hodně zkušeností, můžu porovnávat. Na rozdíl od Alp je to docela drahé – pro mě jako studenta a člena STF (Swedish Tourist cosi, stojí to 150 SEK na rok) stála jedna noc 300 švédů, tj. cca 750 Kč. Oproti tomu v Alpách by mě stála 8 €, tj. 200 Kč. Pro dospělého nečlena je to 1450 Kč, versus 600 v Alpách. Většinou to není jedna chata, ale několik (až třeba 10) malých chatek, kde se dělají různé věci. Kapacita hodně variuje, tak cca od 30 lůžek po tipuju až 200. Nespí se v jednom lágru, ale v pokojích. Já jsem šel mimo sezónu, tak jsem měl pokoj vždycky pro sebe (jsou pro 2 až 10 lidí). Není tu restaurace (ani ta parodie na ní, co byla na Wasseralmu), zato je tu malý obchůdek s nutnými (těstoviny, tuňáky, …) i zbytnými věcmi (Cola, chipsy, …). Na každé z těch x chatek je taky minimálně jedna kuchyňka se zadarmo plynem, voda se nosí z centrálního barelu, kam vede hadice z nejbližší řeky. Každý si po sobě musí uklidit i zamést podlahu. No ale hlavně – jedna z těch chatek je sauna! Za sychravého podzimu se roztáhnout do vyhřáté sauny a pak skočit do řeky… to se neomrzí.

Dost o tom. Když se ráno probudím, čeká mě ten nejnádhernější možný pohled. Východ slunce na čerstvě pokrucované vrcholky okolních hor. Nádhera tak dokonalá, že to neumím ani vyfotit. A dost se taky ochlazuje – jsou tři stupně. Na tričko, ve kterém jsem šel první den, už můžu zapomenout. Poněvadž jsem v minulých 2 dnech ušel 80 km, dám si dnes rest day a půjdu jen 16 km na další chatu.

Tam konečně dočtu Přízrak od Nesba, který jsem si prozřetelně stáhl, dokud jsem byl ještě na signálu. Poslední kuskus s tuňákem, sauna a jdem‘ spát.

Ráno je ještě větší kosa než včera. Na rozdíl od českého systému počasí na podzim alá ráno kosa – odpoledne vedro to tady funguje spíš ráno kosa – odpoledne kosa. Takže na sebe navleču skoro všechno, zjistím, že vodu z hadice si nenapustím, protože zamrzla a za příjemně mrazivé teploty -3 °C se vydávám ke konci své poutě. Většina trasy vede mokrou rosou (poněvadž se oteplilo tak na 0,5 °C) a březovým lesem, ale nijak mi to už nevadí.

Po 22 km je poslední chata, Abiskojaure. Dám oběd, usuším ponožky a jdu docvaknout těch posledních 14 km ke konci.

V půlce potkávám přístřešek s infocedulí.

Abisko je známo svým slunečným počasím, proto se hodí k pozorování půlnočního slunce nebo polární záře.

Aha. Už 4 hodiny v kuse prší, a to ještě nevím, že bude i dalších 12. Po 36 kilometrech nakonec ale dojdu na železniční zastávku Abisko Turistation, kde se dá krásně přespat (dík za tip, Tome).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cílová stanice!

Další den bych chtěl ještě dostopovat do Narviku, ale pořád prší a za hodinu navíc projede 1 auto, tak to vzdám a jdu si radši prohlédnout NP Abisko, když už v něm jsem.

Ve 12 nastupuju do vlaku a už za krásných 19 hodin jsem v Borlänge, kde se můžu rovnou vypravit do školy.

Více fotek je tu. A skromně doporučuju se kouknout :).

 

3 komentáře: „Kungsleden

  1. Tomas

    Zdar bejku máš to napsané vtipně… jak se mě stejská, měl si lepší barvy… na podzim je to nejhezčí. s tou zastávkou sem rád posloužil. Bylo v ní taky brutální teplo jako v létě, kdy jsme ani nevytahovali spacák? Jak jsme tam šli po tom treku, tak polovina lidí bylo solo, takže si tam musel hodně zapadat

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s