Už je tady zas.

Bez toho, abych snad titulkem nějak porušoval vlastnická práva stejnojmenné německé knihy (a filmu a divadelní hry) a dopadl pak podobně jako Kefírer (R.I.P.), musím říct, že pátý týden tady už se trošku opakuje.

Pro pamětníky.

Zase mě ráno přepadla prázdná duše u kola (v těch dvouhodinových lekcích švédštiny se těch osm minut zpoždění ztratí), zase tu nasněžilo (a to už to tak krásně tálo! – teď ten prašan dělá „šššš šššš“, když jím člověk pluje) a jako vždy Čokoládka ukazuje, proč teda loni vyhrál na finiši ten svěťák. Noční terénní intervaly (5 x 8′, poslední s mapou) se tak dají přejmenovat na „Zachraňte Udržte Willyho“ (ne že by se to někomu podařilo) a postupně se vzdalující světlo jeho čelovky je docela depresivní záležitostí.
Následná sauna už je ale za odměnu.

Příjemná ťukačka.
Falunské skokanské můstky a postup 24 – 25 jako příprava na Čížkovy kameny.
Cíl je pak vlastně přímo v sauně na Lugnetu.

Další příjemnou tradicí jsou laufíčky, na které se nás většinou pár sejde,
a třeba při tom posledním jsem asi dosáhl svého švédského vrcholu. Po velmi bojovném výkonu se nám podařilo zdolat nejvyšší kopec v okolí s neskutečně nadpozemsky nesmírnou kótou hlásící 407 metrů nad mořem. Myslel jsem, že to už neudýchám.
(Prosím prosím smutně koukám, já chci hory).

Kolíka si nevšímejte, výhledy solidní.
Kocháč.

© senaste fyra bilderna: Ludwig Åhlund

Reklamy

Střípky

Ještě dvakrát si ráno udělám zázvorový čaj s nakrájenými kousky jablek, které už se nevlezou do misky s müsli a jogurtem, a už to bude měsíc, co s pocitem lehkého bláznovství pozoruju své (orienťácké) kamarády jak si užívají Kanárů, Mallorcy, Portugalska, Madeiry, Španělska či Jihoafrické republiky, a já se tady nahoře mezitím měním v rampouch.

Překvápko přímo nad vchodovými dveřmi.

Není to tak ale docela pravda, zvlášť poslední týden je tady až možná zbytečně teplo (na toho půl metru sněhu to stejně nestačí, takže to akorát přes noc zase zmrzne, třeba třikrát za sebou), a v současné době hodně klouzavě ledový pobyt mi zpestřují i jiné zajímavosti.

lol.

Po cestě z obchodu jsem si například uvědomil, že jsem tu za ten měsíc neměl v ruce ještě ani jednu švédskou korunku, naprosto vše se dá cálnout kartou. Jsem zvědav, jestli to vydrží celý půlrok.
K zamyšlení byl potréninkový (intervaly v hale) pokec s místní orienťáckou legendou (a úplným magorem) Håkanem Erikssonem. Tenhle 57 letý kolík se chystá na atletické veteránské MS, a s pár měsíců starými časy (3 km – 9:28 a 5 km – 16:05) tam asi nebude za úplné ořezávátko.
/ Pak mi ostatní vyprávěli, jak pravidelně při zranění běhával na prášky nebo když si urval (ano, nenatrhl, urval) achillovku, tak 4 dny po operaci někoho v hale ukecal, aby mu tu sádru přivázali ke šlapátku na rotopedu (nedošáhl si tam sám) a spokojeně šlapal. /
Taky trošku padl stereotyp že jsou švéďáci úplní studení čumáci, když jsem si v sauně na Lugnetu pokecal při třech kolech kvalitní sauny se třemi náhodnými spoluvařícími. Je pravda, že má odpověď „Ursäkta, jag talar bara lite svenska“ na jakékoliv jejich random první prohlášení dává docela prostor ke konverzaci.

Velkou změnu do mého života pak přinesl dárek od místního britsko-švédského o-páru, kteří mi na mých pár měsíců tady půjčili kolo. Chtělo to vyměnit jen dvě duše a jednu pneumatiku, z hromady zbytků kol scavengnout lehce jeté blatníky a teď já a Černý blesk vesele brázdíme zablácené hokejové kluziště, kterému místní říkají Falun. Můj kovový oř je naprosto dokonalý, pokud teda nechcete náhodou přehazovat nebo moc rychle brzdit. Drobnou dávku adrenalinu taky po večerech přidává fakt, že nemám světla, a jak já, tak Černý blesk jezdíme hlavně z tréninků komplet v černém (no jo, Trimtex).

Seznamte se.

Únor bílý, nohy sílí

Jak už je možná z nadpisu jasné, nasněžilo. A vzhledem k faktu, že velkou část odhrabávání sněhu okolo mého růžového hnízda mám na starosti já, můžu říct, že dokonce dosti kvalitně. Když dvakrát za sebou přes noc napadne patnáct čísel prašanu, a ostatní dny se mraky taky neflákají, je to v lese poznat.
Na tréninku se ale nic nemění, a tak vychutnáváme kromě čistě běžeckých či posilovacích tréninků i nějaký ten noční koridor s vloženým hadem, nebo mapový laufec s bonusem, to vše při rochnění se v powderu a zapnutým Smooth contours (miss you, ArcGis <3).

Ňamina,
tohle též,
a tohle totál.

Protože nejen orienťákem je člověk živ, přišel čas i na nějaké civilnější aktivity. Za zmínku rozhodně stojí mé druhé životní rychlobruslení (teda spíš pomalobruslení, mám docela respekt) s několikakilometrovým prohrnutým okruhem na největším místním jezeře Runn, mínus patnácti stupni a téměř dokonalým azurkem.

Nazouvárna.
Tenké prasklinky jsou svině.

Konečně jsem se se také dostal k návštěvě Lugnetu, a to jak na skokanské můstky, tak s pomocí kouzelné kartičky od DSA a tím neomezeným přístupem do bazénu, sauny, posilovny a tak dále. To docela jde.

Ve škole jsme si v rámci Introduction to Sustainable Development zasadili palmu do vzduchotěsné zavařovačky a pokecali si o klimatické změně (po půl roce Brázdila se k něčemu novému ani nepřiblížila).
Trip do Stockholmu hned ráno okořenily SJ, které se jen tak rozhodly cancelnout vlak, ale nakonec se to nějak zmáklo, chtělo to jen hodně štěstíčka a slabý pud sebezáchovy při zastavování autobusu. V Benátkách Severu nic nového, jen zima. Srpnové návštěvy mám radši.

A klasicky končíme jídlem, tentokrát mou typickou snídaní.

Přikládáme

Druhý týden už docela zajíždí do tréninkové rutiny, ale přináší některé zajímavé zážitky a dojmy.

Otevřela to má dredatá paní domácí, se kterou jsme se ani nevím jak dostali až k jejímu prohlášení: „Když jsem tak stopovala v severní Africe, tak jsem samozřejmě cannabis zkoušela, tam tomu říkají kif, ale nějak mi to nepřineslo, co jsem očekávala. Všichni byly ohromně spokojení, ale na mě to prostě nefunguje.“
Taky je to licencovaná psycholožka, čas od času má ve vedlejším pokoji rozložené pacienty/zákazníky, a její sedmileté dredy jí prý na vážnosti neubírají. Jen se snaží při vážných příležitostech zas tak moc nesmát.

Srdce orienťáka připumpoval zase po nějaké době utíkající los, a trošku adrenalinu pak dodal středeční noční hromaďák na jedné z nejbližších map co tu z domu mám, Jungfruberget.
Hrát si potmě na honěnou s Williamem Lindem, Isacem von K. a další skupinou vlčáků v šutrovém svahu se štědrou dávkou prašanu (většinou pod kolena, občas pošimral až na koulích) je rozhodně vynikající zábava, která zaváněla zlomeninami jen každou druhou kontrolu (proto to máme tak rádi). Vložená sprintová část ještě o trochu víc protáhla nožiska, takže následný výběh kopce hlubočákem po druhé mapotočce při snaze nenechat si utéct Čokoládku fakt stál za to.
Že bylo -14°C a při výklusu mi na omrzajícím overalu začaly křupat rukávy, byla už jen taková třešnička na dortu.

První kolo..
..sprintová vložka..
..a stehna-ještě-nebolí-? závěr.

Abychom nezůstali jen u toho běhání, konečně jsem se pokochal i naší hoodně luxusní knihovnou. Se svými několika patry, mezipatry a vrstvami mi nejvíc připomíná pětiúhelníkový včelín. A najde se tam i něco zajímavého, takže se teď u jídla prokousávám kromě nějaké bašty i pěkně obsáhlými Peace and Conflict Studies.

A když už jsme u toho jídla!

Falunská poprvé

Je 26. ledna, 14:42. Slunce už brzy projde oblakem kondenzované vodní páry z komínů těžební fabriky a zapadne za ježatý horizont omrzlého lesa. Těžko se tomu věří, ale už jsem v tomhle ztuhlém kousku světa desátý den. Přijde mi to jako včera, co jsem příliš brzo ráno ve vlaku koukal na Artuše a jeho Legendu o meči, neskutečně si užíval střih a kameru pod taktovkou typickou pro režisérského mága Guye Ritchieho a zároveň už ne tak spokojeně žasnul, co se s více než tisíc let starou legendou dá pro akcechtivé obecenstvo udělat.

Těch deset dní uteklo jako voda. Možná proto, že s šestnáct hodin trvající tmou se měním v medvěda a doháním veškeré své nedospánky nakumulované za silvestra a zkouškové. Pod osm a půl hodiny jsem tady tak ještě asi nešel (Mára by měl radost, konečně nějaká regenerace).
Pravděpodobně také z důvodu, že všechny tréninky jsem tu šel vlastně zatím poprvé, mám na co koukat, hledat cestičky, skály i výhledy. A díky DSA (Dala Sports Academy) je i skladba tréninků relativně rozmanitá. Intervaly a koordinaci v kryté hale střídá posilovna, laufy s mapou, další mapáče (čtvrteční hromadný nočák z klubovny Stora Tuny byl výživný), rotoped šetřící mou pojebkanou už téměř dokonalou achillovku a podobně. Kiláky tady moc nenaskakují, ale čas tréninku docela jo.

Někteří mí spolubydlící to také docela zpestřují, zvlášť, když se mi například Italka svěří, že ještě nikdy v životě nepoužívala troubu, jestli jí nemůžu pomoct. A podobně jako Bořkovi na podzim i mně solidní čas zabírá vysvětlit někomu naši politickou situaci; prý to zavání Berlusconim, ale máme to zajímavější (akorát to teda nikdo mimo Česko nesleduje a neví).

Zbylý čas se pak už dle nálady dělí na studijní (På Svenska či Bellingcat), klavírní (když dredařka není doma), obecně vzdělávací (britský Bodyguard od BBC fakt doporučuju) nebo vyloženě prokrastinační (Flatout 2 po létech znovu na scéně).

A samozřejmě ještě vařící!

Výměna stráží

V Brně nasněžilo, pivním bobům odzvonilo, vyhraný TOI TOI porno kalendář 2018 dospěl ke svému konci (i když teda díky nejhezčí blondýnce byl stejně celý rok prosinec) a i ta poslední zkouška z meteorologie padla na první pokus (zdravím Máro, Vojcku a Víčko :* ). Poslední týden v české (moravské) kotlině utekl jako voda a 16. ledna jedna zmatená sýkorka odmigrovala místo rozumného jihu na divoký sever.

Raní vstávání v zombie stavu, žlutý vlak do Prahy, tři hodiny na letišti („Nějaká power banka nebo baterie v zavazadle? – „Noo, jen taková malinká, k čelovce.“ – „Jakože AAčko?“ – „Možná trošku větší, ale to je určitě vpohodě.“ – „No však oni si Vás kdyžtak bezpečáci vyvolají.“ – nevolali, LedX asi nevadí), stěry a jedno vracení při kontrole (že by rastaluha pásek?), kroužení nad Stockholmem (protože prý moc sněží, a musí to prvně odhrnout) a vlak směr severozápad. V Borlänge mě nabírá Bořek s jeho německým kamarádem, kterého učil běžkovat (takže je teď pravděpodobně lepší lyžař běžkař než já), dostávám krabici věcí včetně starter-packu toaletního papíru a opouští mě v zasněženém nočním Falunu přímo před mým novým růžovým domovem.

V něm už čeká vtipná paní domácí, cca 75 letá Lisa s dlouhými dredy a velkou duhovou vlajkou s nápisem PACE přes okno. Zda podporuje závratné tempo LGBT+ komunity nebo italsky propaguje mír, to je mi zatím záhadou. K tomu každý den jezdí na běžkách a cvičí jógu. Jestli byla i na Woodstocku jsem se ještě neptal.
Spolu s jejím seznamem pravidel a instrukcí jak v domě fungovat a zároveň šířit perfektní čistotu mě čeká sympatický pokoj s (pokud teda není kompletně zataženo, což je skoro pořád) krásným výhledem na západ slunce, který se tu teď odehrává někdy před čtvrtou.

To mě dostává k nečekané výhodě zimního Švédska! Jak často vybíháte na trénink za úsvitu? Tady to kolem té deváté ani nebolí. První celý den mého Erasmu tak otvírám sight-seeing výběhem, pokračuji nákupem (zatím žádná Marabou ani Blåbarsopa, jsem na sebe pyšný) a končím finálním zabydlením mého nového hnízda. To ještě ani nevím, že následující týden nebudu mít ani nic jiného na práci, protože první course (Nybörjarsvenska för utländska studenter) začne až další čtvrtek. Ve škole se tak pravděpodobně nepředřu, nezbude mi nejspíš nic jiného, než běhat.

Ale o tom až příště.

Každá párty jednou končí

Asi ne naposledy, ale určitě naposledy v následujících pár měsících sedím ve švédském vlaku. Za oknem se míhá konečně bílá krajina (včera napadlo dalších 10 cm, takže už jich je tady tak 25) a já mířím do Stockholmu. Už jsem vyzkoušel letiště Arlandu i Skavstu, teď si dám Brommu. Vznesu se (snad) ve 12:50 a s krátkým přestupem v Bruselu budu v Praze v 17:15. A pokud půjde vše dobře, někdy okolo osmé budu doma. A… to bude konec.

Co si budem‘, uteklo to jako voda. V lednu jsem tu sotva zmrzl a už zase mizím. Už z Česka jsem odlétal s nachlazením (tip pro vás – absolvovat take-off s krvácením z nosu není zrovna vono), kterého jsem se doposud úplně nezbavil. Místo plánovaného točení s dvoufázovými tréninky jsem tak většinu času proležel v posteli s notebookem na klíně a zázvorovým čajem v ruce.

Přesto jsem ale ještě aspoň dvakrát naskočil na lyže. Jednou ve středisku Bergebo, které je de facto v Borlänge a supluje funkci žďárského Piláku, podruhé ve Falunu, který by se zase dal připodobnit NMNM. Kromě učení dvou Němců alespoň těch základních pohybů na lyžích jsem tu hlavně zavzpomínal na Bauera – kdo si to nepamatuje, tak tu má šanci se doučit.

Ten poslední dvojkopec je fakt hrozný. Takové novoměstské tunely, jen dvakrát.

img-20190117-wa0000

 

Včera jsem taky odprezentoval náš projekt. Pracoval jsem na něm s Kim z Jižní Afriky a vzhledem k neschopnosti ostatních jsme byli suverénně nejlepší. Kdyby se někdo nudil a chtěl si přečíst přes 3 000 slov o ničem, tady má možnost: gis report janboril and kimbingel

K večeru jsem odvezl Vojtu Sýkoru do Falunu, kde mě ve flákání na erasmu vystřídá, předal mu peřiny, povlečení, zbytky jídla a na další půlrok se s ním rozloučil, poté si dal poslední party a teď už můj byt vypadá takhle:20190117_071857.jpg

Co si tak pamatuji, tak jsem ještě slíbil pár povídání o škole, takže si nejdřív dáme pár citací mých spolužáků:

„Zuzano, jak máme ten povinný seminář 17. ledna, já budu cestovat v Thajsku, tak co s tím uděláš?“

„Jak se v excelu dělá průměr?“

„Já vůbec netuším, co je to vážený průměr?“

„Tahle stránka je ve švédštině, já neumím švédsky, to nejde zvládnout, proč nám dáváte něco, co neumíme?“ „Tam nahoře je vlajka UK, na tu musíš kliknout, pak to bude anglicky.“ „Aha, to jsem vůbec nevěděla, že ta vlajka dělá tohle“

(prezentuje konzumace něčeho v Evropě; chybí celý východní blok, Řecko, Norsko i UK a Irsko. Tentokrát už je to moc na učitele: „Hele, Venus, viděla jsi někdy mapu Evropy?“ „No jasně“ „A připadá ti, že tohle je celá Evropa?“ „No docela jo“ „A kde máš třeba Norsko? Co UK?“ „Jo, ehm, no já k nim nesehnala data, tak jsem je tam nedala“

„Hele ale Josephine, tohle vůbec nesplňuje zadání, to vůbec není kartogram,“ „Aha, no ale jak jsem měla vědět, co je zádání?“ „No to bylo v Instructions, co jsem vám dávala“ „Aha, to jsme měli číst?“ „Jo, proto se jmenuje Instructions“ „No ale to nám nikdo neřekl“

Jak jste asi stihli pochopit, pro mě to byly drsné lekce. Zejména potom, co jsem byl natěšen na kvalitní severské školství“.  Kritika jako by byla téměř zakázána, a v podstatě žádná mapa mých spolužáků by v ČR neuspěla nikde. Chybějící legendy, měřítka, názvy, přebytečné věci, věci, které jsou zkrátka úplně špatně, věci, které kdyby viděli profesoři v Česku, tak skočí z okna, až po věci, na které jsem už zkrátka neměl ani já.

Image result for facepalm

Jestli něco slibuju, tak že už si nikdy nebudu stěžovat na své české spolužáky.

A na úplný konec si dám pár poznatků, které jsem tu za svůj pobyt shromáždil:

  • Až na pár rozdílů, typicky ve vnímání časového vymezení pojmu „v xx hodin“, jsme v Evropě prakticky všichni stejní. Mluvíme všichni 3 jazyky, díváme se na stejný Netflix, hláškujeme stejné repliky z Přátel nebo Jak jsem poznal vaši matku, létáme na dovolenou na Kanáry, chodíme na čínu, pizzu a do Mekáče, umíme řídit auto, už v mládí jsme pochopili pojem „hygiena“, když už nejsme vegetariáni, tak se aspoň chováme ekologicky, a taky jsme narozdíl od ostatních kontinentů pochopili, co obnáší „aktivně trávit čas“. Cítím se teď víc jako Evropan? Asi jo.
  • Až dosud jsem drtivou většinu mého volného (i nevolného) času trávil s orienťáky, proto mi přišlo, že běhat každý den, vybíhat Teide nebo lézt na Grossglockner je perfektně normální. Po 4 měsících s normálními lidmi musím konstatovat, že asi ne. O to víc si jednak cením toho, co dělám, a hlavně lidí, kteří to dělají se mnou. Dík!
  • Na erasmus se rozhodně vyplatí jet. Možná mi to kromě napsání několika tisíc slov v angličtině studijně nic nedalo a spolkne to pár set euro, ale kromě spousty vzpomínek budu moct říkat, že jsem půl roku žil ve Švédsku, což je samo o sobě dos cool. A kdyby to v ČR náhodou Andrejko dotáhl do zdárného STBáckého konce a znovu zavřel hranice, tak si budu moct vysloveně vybrat, kam budu emigrovat. Hamburg, Bramberg, Frankfurt, Jena, Uppsala, Finspång, Borlänge, Falun, Kodaň, Nantes, Milán, Bologna nebo třeba Johannesburg. A to se vyplatí, ne?