Až na dřeň

Nějak jsem poslední měsíc neměl sílu ani chuť sem něco škrábat (času bylo dost, to bych kecal), a tak to teď zkusím nějak sesmolit dohromady.

Něco přes týden klasického tréninkového režimu po návratu ze Slovinska do Falunu stačilo, a tak jsem 29. března zamířil vlakem na jih do Skåne na SM-natt, neboli Mistrovství Švédska v nočním. Krásná to cesta ve švédském stylu – něco přes 600 km, 2 přestupy, 7 hodin a 710 sek. Paráda. (Štěpán byl v Hässleholmu levnějši z Brna, a kdyby neměl jeho vlak zpoždění na konci, tak možná i rychleji, lol).
Samotný závod už byl ale dost hezký. Jihošvédské terény se minimálně vegetací trošku víc blíží kontinentální Evropě, a tak jsem si cestou na jedničku připadal jak v Jeseníkách. Ne že by mi to teda moc výsledkově pomohlo, první jarní závod jsem klasicky proplašil a práskal zbytečné chybečky.

Dělící motýlek schovaný do mapotočky, jsou to lišáci.

Protože se mi nechtělo hned jet zase po jednom závodě těch 600 kiláků zpět, a protože jsem byl zván Olexem k němu na návštěvu, udělal jsem si krátké soustředění zase v uplně jiných terénech v okolí Karlskrony. Jak se později ukázalo, před následnýma nominačkama to byl pěkně dementní nápad, ale co už.

Listnaté dubohabřiny, totálně placato (půlka vrstevnic je pomocných) a první švédské klíště.
Že by jaro?
Přenášedlo.


Těch pár dní bylo krásně pofelových, a pak už to šlo ráz naráz. Cesta zpět do Falunu (opět něco přes 600 km, 8 hodin, 3 přestupy, 575 sek), jeden přebalovací den a opět ranní vstávání směr Norsko. Vlak do Örebra, Flix do Töcksfors a stop až na klubovnu Einarbu poblíž Mysenu (hodina zcela marného stání u silnice, kterou zakončily až dvě borky co si jely nakoupit chlast, cigarety a tabák do Švédska).

Einarbu.

O nominačkách a campu se dá přečíst hromada na represtránkách, já bych snad dodal jen luxusní počasí, neskutečné povařeníčko (díky Honzo!) a hromady černé kočky, Port Royalu i CSka. Krásný camp, jehož většinu jsem byl ale solidně zatuhlý, a poslední víkend se Swedish League u Karlstadu už byl vyloženě špatný. Víc než dva týdny neustále v lese s mapou bez systematického tréninku, to už je na mě moc.

Minimální ochutnávka největšího švédského jezera Vänern.
Tam už je ho trochu víc.

Teď tedy nastal týden s prvně intenzivním chillingem a následným asfaltovým rozběháváním. V úterý pak hned po hodině švédštiny zamířím za #blackandyellow crew do Skåne, dát si poslední předtiomilový campíček. A za týden to vypukne, držte palce!

Barevná večeře.
Reklamy

#sLOVEnia [2.]

Po týdnu běhání přišel čas na týden indiánského popobíhání a popocházení, a tak už den před Lipicou začal klasický kolotoč roznašeče. Samotný pátek byl tedy trošku netradiční v tom, že česká sekce přijela až k večeru, a tak jsme trénink a první etapu roznášeli ve dvou. Naštěstí to byl jen příjemný middlíček v jednom z nejmírnějších terénů co tam vůbec mají, a tak to uteklo jak Kratov při nočáku.

Dál už to jelo v zajetých kolejích. Youth hostel v Pliskovici, ranní rychlokruh s čokinou, [čeking], pofel přes etapu (s případným zachraňováním situace jak bylo třeba), hooodně palačinek, pljeskavica v bulce či jiná paráda, sběr, roznos další etapy (většinou akorát se soumrakem), možná nějaký ten Teran někde, random večerní chálky co kdo zrovna vymyslel, a tak dokola. Velmi příjemná rutina, kterou bych si klidně jel ještě měsíc. No, nedá sa.

Po Lipici pak zbývaly už jen dva dny zpátky s Koovee v Tomaji, které vyplnila hlavně (konečně) práce na essay do ISD. Všechno se zvládlo a deadline jsem si dal i se solidní rezervou. Ještě třeba na záchod bych si stihl zajít.
Solidní rezervy byly i znakem celé mé cesty zpět na sever, a tak mě Michal vezl do Terstu už před čtvrtou ranní, Flix do Benátek měl výrazně menší zpoždění než minule a let do Berlína byl dokonce na čas. Deštivá prohlídka říšské metropole pak vyplnila více než pětihodinové čekání na přestup a pak už jsem se s komfortním místem na nohy u nouzového východu (oba lety vlastně) vznesl směr Stockholmec (zase všechno na čas, 3 lety ze 3, tleskám EasyJetu). Naopak hodně netleskám SJ, se kterýma se člověk po příletu o půl osmé večer už nemá šanci dostat do Falusu (někdy Švédsko fakt nepobírám, první ranní pak o půl deváté). Zajel jsem si tak na kochačku do Gävle, kde mě už vyzvedl károu německý kámoš.

V reálu byly vidět Benátky v ranní mlze, takhle není vidět vůbec nic.
Koníci.
Optimální deštivá atmoška.

S každým přeletem jsem si ubral z denního maxima téměř deset stupňů, a teď při psaní pozoruju z okna solidní sněhovou nadílku.
Ráno jsem si byl ještě napsat oficiálně 4 hodinový test ze švédštiny. Kdyby tam nebyl limit, že dřív než po hodině se odcházet nesmí, tak už je v tu chvíli třída poloprázdná.

Home sweet home.

#sLOVEnia [1.]

Kvalitní 3D Tetris s věcma do příručáku, příliš brzké vstávání, ranní vlak na Arlandu (spánek), let do Milána (spánek), hodinová procházka přes něj (Big City Life prý), sedm hodin ve Flixu do Terstu (další spánek a hodina zpoždění), půlnoční vyzvednutí na autobusáku, cesta károu během neskutečného ohňostroje z lodi v Terstském přístavu a po 18 hodinách a 12 minutách na cestě jsem byl konečně na místě.

Na kempu už jde všechno dle očekávání. Zatím všechny terény sice už znám za léta fakčenkování na slovinských vícedenních, dokonce běžíme etapy kterým jsem roznášel kontroly, ale to mi nebrání užívat sluníčka, a přesně dle očekávání také prvních letošních klíšťat, konkrétně zatím 37 (k 7.3., 23:20). Jen za dnešní nočák na Krajně Vas jsem jich našel krásných 13, asi si založím ZOO.
Trošku konkrétněji můžu popsat soustředění čísly, za první šest tréninkových dní bylo dvanáct tréninků, 817 minut a 134,5 km. Protože nejen orienťák je třeba ke štěstí, přišly na řadu klasické kiláky, pokochali jsme se i solidním tempíčkem po italsko-slovinských hranicích a dnes konečně výběhem na už léta pozorovaný Nanos (Pleša). Toto krásné kopčisko se naklání nad dálnicí Ljublana – Koper, ve dne vyniká svým monumentálním svahem a v noci svítí svým vysílačem, a tak mě už roky lákalo.

Fotky později, musím je dostat z Joniho

Zítra ráno ovšem opouštím #blackandyellow crew a vrhám se na druhou stranu závodní barikády. Rychlejší fáze tak vyměním za objemy kombinované s kontrolovou posilkou.

Za týden jako na koni!

Trocha jara

Je čtvrteční večer, a tak Vás opět vítáme u dalšího pořadu z cyklu „Jak sýkorky tuhnou roztávají ve Švédsku“.
Minulý 140 kilometrový týden byl docela výživný, a tak se tento týden nese spíše ve znamení pofelu a marných snah trošku máknout na essay do Introduction to Sustainable Development pojednávající o tom, jak může GIS pomoci dosáhnout SD Goals. Bývalý plán dodělat tuhle desetistránkovou parádu ještě předtím, než budu konečně rozumně migrovat směrem na jih, se vůbec nezvládl (prokrastinace je hrozná mrcha, zvlášť když je deadline až 15. března), a tak mě čeká trocha psaní na soustředění. Jarní teploty mají zítra skončit, a tak je už opravdu nejvyšší čas vypadnout.
Pokud zvládnu nakomprimovat věci na šestnáct dní včetně compu do příručáku, a SJ si pro tentokrát odpustí rušení spojů, tak se zítra dopoledne vznesu směr Milán, v něm přeskočím na Flixe do Terstu a z něho už se dokodrcám přes kopec do slovinského krasu. Země prvních jarních klíšťat, krásných hor a krvavého Terana tentokrát hostí druhou část #blackandyellow Koovee zimních kempů.


Na samotnou Lipicu si tedy odskočím na druhou stranu barikády a budu nejen našim kolíkům schovávat kontroly po lese.

Další jarní barvičky dodala profesorka z již zmíněného ItSD, když mně a pár dalším po dotazu „kdo tu má řidičák?“ rozdala klíče, a jeli jsme se podívat jak ve Falunu třídí odpad (docela dobrý). Na takhle malou univerzitu je to docela kvalitní flotila, a klidně bych si nějakého toho hybridního Passátka nechal i dýl. Prý ale ne :(.

Dá sa.

Naopak pěkně temnou zábavou byl dnešní večerní trénink, kdy s plnou hlavou všeho možného mě jaksi nenapadlo si vzít ani hřeby ani lampu.
Dva sprintové (trošku mám na tohle slovo jiný pohled než oni tady, ten les byl trochu navíc) okruhy se tak proměnily ve vynikající cvičení na příští Mistrovství Brna v nočním orientačním běhu bez světel a buzoly. S tím, jak jsem půl trati krasobruslil po zledovatělých cestách, můžu jen doufat, že příští ročník bude v Rondu DRFG Aréně.

Už je tady zas.

Bez toho, abych snad titulkem nějak porušoval vlastnická práva stejnojmenné německé knihy (a filmu a divadelní hry) a dopadl pak podobně jako Kefírer (R.I.P.), musím říct, že pátý týden tady už se trošku opakuje.

Pro pamětníky.

Zase mě ráno přepadla prázdná duše u kola (v těch dvouhodinových lekcích švédštiny se těch osm minut zpoždění ztratí), zase tu nasněžilo (a to už to tak krásně tálo! – teď ten prašan dělá „šššš šššš“, když jím člověk pluje) a jako vždy Čokoládka ukazuje, proč teda loni vyhrál na finiši ten svěťák. Noční terénní intervaly (5 x 8′, poslední s mapou) se tak dají přejmenovat na „Zachraňte Udržte Willyho“ (ne že by se to někomu podařilo) a postupně se vzdalující světlo jeho čelovky je docela depresivní záležitostí.
Následná sauna už je ale za odměnu.

Příjemná ťukačka.
Falunské skokanské můstky a postup 24 – 25 jako příprava na Čížkovy kameny.
Cíl je pak vlastně přímo v sauně na Lugnetu.

Další příjemnou tradicí jsou laufíčky, na které se nás většinou pár sejde,
a třeba při tom posledním jsem asi dosáhl svého švédského vrcholu. Po velmi bojovném výkonu se nám podařilo zdolat nejvyšší kopec v okolí s neskutečně nadpozemsky nesmírnou kótou hlásící 407 metrů nad mořem. Myslel jsem, že to už neudýchám.
(Prosím prosím smutně koukám, já chci hory).

Kolíka si nevšímejte, výhledy solidní.
Kocháč.

© senaste fyra bilderna: Ludwig Åhlund

Střípky

Ještě dvakrát si ráno udělám zázvorový čaj s nakrájenými kousky jablek, které už se nevlezou do misky s müsli a jogurtem, a už to bude měsíc, co s pocitem lehkého bláznovství pozoruju své (orienťácké) kamarády jak si užívají Kanárů, Mallorcy, Portugalska, Madeiry, Španělska či Jihoafrické republiky, a já se tady nahoře mezitím měním v rampouch.

Překvápko přímo nad vchodovými dveřmi.

Není to tak ale docela pravda, zvlášť poslední týden je tady až možná zbytečně teplo (na toho půl metru sněhu to stejně nestačí, takže to akorát přes noc zase zmrzne, třeba třikrát za sebou), a v současné době hodně klouzavě ledový pobyt mi zpestřují i jiné zajímavosti.

lol.

Po cestě z obchodu jsem si například uvědomil, že jsem tu za ten měsíc neměl v ruce ještě ani jednu švédskou korunku, naprosto vše se dá cálnout kartou. Jsem zvědav, jestli to vydrží celý půlrok.
K zamyšlení byl potréninkový (intervaly v hale) pokec s místní orienťáckou legendou (a úplným magorem) Håkanem Erikssonem. Tenhle 57 letý kolík se chystá na atletické veteránské MS, a s pár měsíců starými časy (3 km – 9:28 a 5 km – 16:05) tam asi nebude za úplné ořezávátko.
/ Pak mi ostatní vyprávěli, jak pravidelně při zranění běhával na prášky nebo když si urval (ano, nenatrhl, urval) achillovku, tak 4 dny po operaci někoho v hale ukecal, aby mu tu sádru přivázali ke šlapátku na rotopedu (nedošáhl si tam sám) a spokojeně šlapal. /
Taky trošku padl stereotyp že jsou švéďáci úplní studení čumáci, když jsem si v sauně na Lugnetu pokecal při třech kolech kvalitní sauny se třemi náhodnými spoluvařícími. Je pravda, že má odpověď „Ursäkta, jag talar bara lite svenska“ na jakékoliv jejich random první prohlášení dává docela prostor ke konverzaci.

Velkou změnu do mého života pak přinesl dárek od místního britsko-švédského o-páru, kteří mi na mých pár měsíců tady půjčili kolo. Chtělo to vyměnit jen dvě duše a jednu pneumatiku, z hromady zbytků kol scavengnout lehce jeté blatníky a teď já a Černý blesk vesele brázdíme zablácené hokejové kluziště, kterému místní říkají Falun. Můj kovový oř je naprosto dokonalý, pokud teda nechcete náhodou přehazovat nebo moc rychle brzdit. Drobnou dávku adrenalinu taky po večerech přidává fakt, že nemám světla, a jak já, tak Černý blesk jezdíme hlavně z tréninků komplet v černém (no jo, Trimtex).

Seznamte se.

Únor bílý, nohy sílí

Jak už je možná z nadpisu jasné, nasněžilo. A vzhledem k faktu, že velkou část odhrabávání sněhu okolo mého růžového hnízda mám na starosti já, můžu říct, že dokonce dosti kvalitně. Když dvakrát za sebou přes noc napadne patnáct čísel prašanu, a ostatní dny se mraky taky neflákají, je to v lese poznat.
Na tréninku se ale nic nemění, a tak vychutnáváme kromě čistě běžeckých či posilovacích tréninků i nějaký ten noční koridor s vloženým hadem, nebo mapový laufec s bonusem, to vše při rochnění se v powderu a zapnutým Smooth contours (miss you, ArcGis <3).

Ňamina,
tohle též,
a tohle totál.

Protože nejen orienťákem je člověk živ, přišel čas i na nějaké civilnější aktivity. Za zmínku rozhodně stojí mé druhé životní rychlobruslení (teda spíš pomalobruslení, mám docela respekt) s několikakilometrovým prohrnutým okruhem na největším místním jezeře Runn, mínus patnácti stupni a téměř dokonalým azurkem.

Nazouvárna.
Tenké prasklinky jsou svině.

Konečně jsem se se také dostal k návštěvě Lugnetu, a to jak na skokanské můstky, tak s pomocí kouzelné kartičky od DSA a tím neomezeným přístupem do bazénu, sauny, posilovny a tak dále. To docela jde.

Ve škole jsme si v rámci Introduction to Sustainable Development zasadili palmu do vzduchotěsné zavařovačky a pokecali si o klimatické změně (po půl roce Brázdila se k něčemu novému ani nepřiblížila).
Trip do Stockholmu hned ráno okořenily SJ, které se jen tak rozhodly cancelnout vlak, ale nakonec se to nějak zmáklo, chtělo to jen hodně štěstíčka a slabý pud sebezáchovy při zastavování autobusu. V Benátkách Severu nic nového, jen zima. Srpnové návštěvy mám radši.

A klasicky končíme jídlem, tentokrát mou typickou snídaní.