Kyrgyzstán. A trocha Kazachstánu.

Trochu to tady umřelo, co? Čas převzít velení, jedu zase já, Bořek, Honza, Jan, whatever. Jo a je to dlouhý, sorry, co už.

Střední Asie, 6 lidí, 6 batohů, 3 týdny. Sen? Asi.

Vlak do Prahy bez problémů, koupení Ligretta v problémech, ale ve 3 lidech to nakonec zvládáme. Na letišti zkušeně 26 minut před zavíráním checkinu, Lanďák nás ale všechny opět přesvědčí, když to stíhá o 13 (!) vteřin (!!). Fakt machr.

Let v poho, poprvé v životě mi někdo dal najíst. Andrejka mi zakazuje koukat na Batmana, fňuk. V Istanbulu v 11 večer, najít místo na spaní a pokusit se něco prospat. Dávám tak 3, 4 hodiny. V šest ráno procházka přes pasovku, další razítko, yes, k hotel desku, kde nám dají číslo skupiny a že máme dvě hodinky do zahájení.

Katis zkouší Burger King a kafe, ale nemají, tak jim aspoň zabereme stůl a paříme Ligretto. Konečně se dostaneme do minibusu a asi hodinu jedeme někam do centra Instabulu. Tam nám dají docela luxusní snídani, fakt dík, a pak jdeme na prohlídku přes spousta mešit, paláců a dalších památek. Asi to nebylo moc zajímavý, protože už si to teď ani s fotkama moc nepamatuju. Oběd každopádně hodně cajk, luxus výhled.

Potom už jedno muzeum, kde jde maximum mé energie na to neusnout, bazar, kde kupujem‘ předražené sladké věci a zase usnout v busu na letiště. Někdy po osmé boardovat do A330-300, první širokotrup v životě, a za chvíli už vstříc Almaty v Kazachstánu. Jídlo někdy v 22, pak na hodinku zaspím a najednou už jsou 4 ráno, my přistáváme a hned chvíli na to stojíme hodině ve frontě na pasy.

Takový ty běžný věci jako vyměnit éčka, koupit simky, a tak, a můžeme maršrutkou za tak 7 korun někam, kde by měli prodávat bomby. Jsme tam v sedm ráno, otevíraj‘ v deset, a tak i přes Andrejčiny protesty postupně směřujeme do mekáče. Chtěli jsme dát něco místního, zdálo se nám ale všechno moc předražené – no v mekáči jsme pak samozřejmě nechali víc. Zpátky jsem ostatní přesvědčil, ať jedeme yandexem. Stojí to asi 6 korun na jednoho.

Při koupi bomb mi nefunguje Revolut a zjišťuju, že nemám mikinu. Vojta zachraňuje, jen to první. Yandexem zase o kus dál, výpadovka k Big Almaty Lake. Zkoušíme stopovat, ostatní nakonec dohodnou káru za 5000 kaz. Zdá se mi to moc, no moje protesty moc nezmůžou, tak aspoň sedím vpředu.

U Almaty nás nejdřív seřve voják, po hodině přemýšlení se ale i tak vydáme vstříc Sovětovu a je to vlastně úplně cajk. Potkáváme babičku, myslíme, že to jsou vojáci, dává nám aspoň rady na cestu. Nejdříve někde v 2,5 usneme a pak o kousek výš i kempíme. Ještě nás kontrolují nějací zelenáči s AKčkem.

Budíček v šest, v osm vyrážíme na Pik Sovětov.

Do tří vede pohodlná štěrková cesta (ta vede až do Kyrgyzstánu, kam my taky chceme, ale budeme to muset objet 500km zajížďkou). Pak konečně zabočíme na nepatrnou pěšinku a můžeme započít boj s časem, terénem, počasím i námi samými. Po pár stovkách metrů totiž pěšina končí a my se začneme trápit v suťovém poli. 30 cm nahoru, 20 cm dolů, tři hodiny v kuse. Dokud je suť drobná, může nás těšit vidina krásného seběhu, od 3800 m n. m. už se kameny zvětší do obludné velikosti a naší největší starostí najednou je nic neshodit na kamaráda pod námi.

Vysoká nadmořská výška a bouřka na protějším hřebenu ještě snižují naše šance, ale netáhli jsme se sem proto, abychom to teď otočili, a tak aspoň v redukovaném počtu (4 z 6) vrchol zdoláme. Výhledy na ledovce na všechny strany jednoznačně stály i za to, že si teď budeme tři dny loupat spálená čela. Dolů nejdříve opatrně, pak jenom dobruslit sutí až na cestu a doklusat dolů. 15 km, 1800 výškových metrů, a všehovšudy 5 turistů, tohle si necháme líbit!

(zkopírováno z článku do behej.com)

Vojtu to sundalo, tak nás, teda hlavně mě, přesvědčuje, abychom zůstali ve stanu a počkali s cestou do Almaty do rána. Dobře, no. Večer koukáme na gympl.

V osm ráno znova k přehradě, prvním autem za zbytky peněz dolů k outdoor shopu, páč Ela má špatný vařič, yandexem za asi dvacku přes celé město a konečně můžeme stopovat do Kyrgyzstánu. Já s Katis, L+A, V+E. Máme 300 km a 6 hodin, než nám zavřou hranice.

Nejdřív v poho stop do Sheleku, dokonce jsem si o pokecal rusky. Potom s idiotem někam doprostřed pouště, platíme 2500 tiengů. Celou dobu nervózně sleduju hodinky, bude to o nervy. Pak se zas mačkáme v nějaké dodávce, opět nás doveze doprostřed pouště. S další rodinkou do Kegenu, kupuje nám kurut, jím ho poprvé a naposled. V Kegenu jsme v 17:15, uplácím prvního chlápku na hranice. Znáš cestu? Ne. A vezmeš nás? Jo. Tak jedeme, dáme mu pětku.OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na hranicích jsme v 17:48, v autě za námi přijíždí Andrejka s Lanďákem. Hladce procházíme, zavtipkujeme s vojáky a jsme tam! Oujé. Dáváme slavnostní pivko a už se chystáme kempit, když chytneme zaměstnance až do Karákolu. Lambáda. V deset večer konečně přijedeme na místo, kde už ostatní fellí, jdu hned spát.

Ráno prvním autem do města, měníme peníze, zkoušíme jídlo, učíme místní ligretto, kupujeme simky za 60 Kč/12 GB, lol, nakupujeme zásoby a posílíme pohledy. Cca půl turistů tady jsou Češi. Pak konečně vypadneme, do Saruu s Katis platíme každý 75 somů. Odtamtud uplácíme místňáky, ať nás za 50 Kč na jednoho vezmou 15 km do hor. Nejlíp utrácený peníze v životě. Prohlížíme jeskyni a začínáme stoupat údolím. Myjeme se v potoce, najs. Teď takhle tři dny. Vypadá to tu jak někde v poušti, třeba v Utahu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kempíme někde kus od vody, dneska jenom pořádně jdeme, nachodíme asi 20 km. Střídají se neskutečné výhledy a ještě stopujeme korbu. Sen splněn. Večer s Lanďákem brodíme vodu k lepšímu prameni, já to nedám. Zima jak sviň, večer ještě prší.

Další den, po pěti km odbočujeme k jezerům. Teda běžíme, aspoň kluci. Na ostro se koupeme ve 3500, další sen. Holky pak taky, jen v plavkách. Já se koupu i v průzračném jezeře o 100 metrů níž, dělám underwater selfie. Chvíli potom, co se vrátíme, začne pršet. Ne úplně sen. Stany stavíme za deště.

Ráno zase chčije. Domlouváme se, že stany balíme v deset, ale jsem jedinej, kdo fakt začne, tak pak sám vyrážím.

Na sedle mám tak hodinu náskok, tak vyrazím na noname kopec.

Suťový kužel a závěrečný skalnatý hřebínek okolo ledovce vlevo vypadají hratelně, shazuju batoh a opřu se do hůlek. Žádný název, žádná cesta, ani žádný údaj o výšce. Čistá svoboda. Hodinky mi ukazují 4000 m n. m., když začne sněžit. Je půlka srpna, takhle brzo se mi to asi ještě nestalo. V hlavě mi začnou hrát Jingle Bells a nepřestanou až na vrchol.

4256 m n. m., svítí na mě na hodinkách na vrcholovém kameni. Bez batohu to ani nebolelo. Nevím, jestli tu jsem první – asi ne –, ale je zvláštní pocit si tu jen tak sám být. Zima a vítr mě stejně brzy vyženou. Co slezu hřebínek, jsem dole klouzající sutí za pár minut. Později toho dne končím i s batohem v rozbouřeném potoce. Dvakrát. Celí promočení jsme rádi, že večer najdeme azyl v hotelu. Za 130 Kč/noc. Člověk nemusí být boháč ze západu, aby mu tady všechno připadalo hrozně levné.

(opět citace z behej.com)

Ráno chceme dát koupačku, ale je hnusně, tak na to kašleme. Ve dvanáct začneme stopovat. Andrejka s Katis se prohodí. Prvním autem do Balikchy, platíme 250 som na jednoho. Následuje první špatná volba. Jedeme tak sto let starým autem, ale nakonec se dostaneme do Kochkoru. Odtamtud druhá špatná volba. Chceme kolem Son-Kolu, jezera a jurt v 3000 m n. m.

Po dlouhém čekání a smlouvání se cca v 8 večer dostaneme pod jezero. Přijímáme pozvání od místních a dostáváme najíst. Učíme děti ligretto. Na stupnici trapnosti je to ale tak 5/7, tak jdeme kempit ven. Kolem ale ještě jezdí auta, tak stopujeme a dostaneme se až k jezeru. Bude 11. Zvou nás do jurty, dostaneme další večeři a vodku. Spíme v jurtě!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ráno dáváme chlápkovi litr somů a hned stopujeme korbu. Jen 2 km. Čekání je ale úplně naprd, nic tu nejezdí, nakonec nás berou ti samí co včera, ale i tak potom asi tři hodiny čekáme. Nějak to nakonec narveme do Baetova, kde jíme a bereme taxi za 500 kč/člověk do Kazarmanu, cca 4 hodiny.

Už mě to moc nebaví, tak jsem rád, že po pár autech stopujeme náklaďák až do Jalal-Abadu. 200 km trvá asi 8 hodin. Synonymum nekonečnosti. Jsme tam v osm, bereme sdílenej taxík do Oshe.

Další den konečně maršrutkou do hor, zase nás někdo zastavuje, už fakt nemám naládu, tak konečně začínám číst Opuštěnou společnost. Po dalších dvou stopech, někdo si chce vzít Katis btw, usínáme v přístrešku. Andrejce je totálně blbě, dokonce zvracela, tak celej den prozevlíme. Další den přes 2 průsmyky, asi 1300+, 17 km, druhou půlku neseme Andrejce batoh, tak je jí blbě. Ale ta příroda? Jako pardon? Wtf, rozhodně jedno z těch nejhezčích míst, co jsem kdy viděl

Katis s Andrejkou se oddělují a jedou do Oshe, pokračujeme sami. Pár km jdeme, pak uplácíme taxík. Překrásným údolím pokračujeme ke Kundyk passu. Spíme ve 4000 m n. m. a přemýšlíme, jestli tu věc přelezeme. Těžko říct. Někdo tam prý potřeboval ledovcové šrouby.

Nejdřív se tlučem‘ hrozně dlouho s morénou s obřími šutry, pak obcházíme ledovec. Zatím hodně střední. Průsmyk má být ve 4,5, ve 4,2 zkušeně zahajuju útok na hřeben. Totálně ujíždějící sutí se tam škrábeme snad přes hodinu. Fakt peklo, fakt už nikdy víc. Ze sedla konečně vidíme Pik Lenin, oujé! Trochu problém, že jsem zavele předčasně a jsme o průsmyk vedle. Stane se.

Uzoučkým hřebínkem to nakonec nějak přelezeme. Klouzačka sutí do 3,5 a výlez do 3,9. Pronáším legendární větu: „Hej, se vsadím, že až budeme dole, tak totálně zkolabuju.“ Dobře si pamatujte, bude se hodit.  S Lanďákem zkoušíme nějakej místní Tang a totálně z toho usneme.

Budíček ve tři a čas na Skobelevu. Lanďák se bohužel v noci poblije, tak jdeme jen ve třech. S čelovkama pod ledovec, ten je naštěstí hratelnej. Už bez nich pod suťoviště do 4,8. Všichni žijeme, Ela se odpojuje. Necítí se. Chápu, já taky ne. Ještě jednou rubeme totálně ujíždějící zmrzlou posněženou suť. Nechápu, že to dáváme. Pak konečně, vrchol. Jsme tam sotva pár minut, jen uděláme fotku. Už chci být pryč, ta výška mě začíná pěkně štvát.

Dolů je to naprosto nakonečný. Spíš ještě víc. Hlavně posledních pár km po silnici. Nakonec něco stopujeme do vesnice Kashka-Suu. Polomrtví s Lanďákem stopujeme Rusáky do Oshe, koupí nám i jídlo a hrajou tam The XX, tak to není úplně příšerný. Kecám, super to s nima bylo.

V Oshi jsme ještě dva dny. Mně je celou dobu dost blbě, z bazaru třeba musím vysloveně utéct na hostel. Jedinou radost mi udělá, když konečně najdeme pákovku. Celý výlet ale korunuji na letišti.

Nejdříve letím s Air Manas z Oshe do Bishkeku, to je v poho, asi v 2:30 usínáme. Ve 4:30 budíček, jdeme odnést zavazadla na checkin. Mně je zvláštně, ale ještě nevím proč. Celou dobu sedím. Prosím Lanďáka, aby dal můj bágl na pás, já dávám paní pas. „Are you fine, sir?“ „Yeah, totally.“ Pak se probouzím na zemi, protože jsem omdlel. Asi o minutu později se ještě pozvracím do Nalgenky a o dalších pět minut dostanu průjem na záchodě.

Cesta domů je peklo a doma se z toho ještě dostávám týden. Do dna a ještě dál, tak to má být.

obrázek

Fotky ode a Lanďáka.

Až na dřeň

Nějak jsem poslední měsíc neměl sílu ani chuť sem něco škrábat (času bylo dost, to bych kecal), a tak to teď zkusím nějak sesmolit dohromady.

Něco přes týden klasického tréninkového režimu po návratu ze Slovinska do Falunu stačilo, a tak jsem 29. března zamířil vlakem na jih do Skåne na SM-natt, neboli Mistrovství Švédska v nočním. Krásná to cesta ve švédském stylu – něco přes 600 km, 2 přestupy, 7 hodin a 710 sek. Paráda. (Štěpán byl v Hässleholmu levnějši z Brna, a kdyby neměl jeho vlak zpoždění na konci, tak možná i rychleji, lol).
Samotný závod už byl ale dost hezký. Jihošvédské terény se minimálně vegetací trošku víc blíží kontinentální Evropě, a tak jsem si cestou na jedničku připadal jak v Jeseníkách. Ne že by mi to teda moc výsledkově pomohlo, první jarní závod jsem klasicky proplašil a práskal zbytečné chybečky.

Dělící motýlek schovaný do mapotočky, jsou to lišáci.

Protože se mi nechtělo hned jet zase po jednom závodě těch 600 kiláků zpět, a protože jsem byl zván Olexem k němu na návštěvu, udělal jsem si krátké soustředění zase v uplně jiných terénech v okolí Karlskrony. Jak se později ukázalo, před následnýma nominačkama to byl pěkně dementní nápad, ale co už.

Listnaté dubohabřiny, totálně placato (půlka vrstevnic je pomocných) a první švédské klíště.
Že by jaro?
Přenášedlo.


Těch pár dní bylo krásně pofelových, a pak už to šlo ráz naráz. Cesta zpět do Falunu (opět něco přes 600 km, 8 hodin, 3 přestupy, 575 sek), jeden přebalovací den a opět ranní vstávání směr Norsko. Vlak do Örebra, Flix do Töcksfors a stop až na klubovnu Einarbu poblíž Mysenu (hodina zcela marného stání u silnice, kterou zakončily až dvě borky co si jely nakoupit chlast, cigarety a tabák do Švédska).

Einarbu.

O nominačkách a campu se dá přečíst hromada na represtránkách, já bych snad dodal jen luxusní počasí, neskutečné povařeníčko (díky Honzo!) a hromady černé kočky, Port Royalu i CSka. Krásný camp, jehož většinu jsem byl ale solidně zatuhlý, a poslední víkend se Swedish League u Karlstadu už byl vyloženě špatný. Víc než dva týdny neustále v lese s mapou bez systematického tréninku, to už je na mě moc.

Minimální ochutnávka největšího švédského jezera Vänern.
Tam už je ho trochu víc.

Teď tedy nastal týden s prvně intenzivním chillingem a následným asfaltovým rozběháváním. V úterý pak hned po hodině švédštiny zamířím za #blackandyellow crew do Skåne, dát si poslední předtiomilový campíček. A za týden to vypukne, držte palce!

Barevná večeře.

#sLOVEnia [2.]

Po týdnu běhání přišel čas na týden indiánského popobíhání a popocházení, a tak už den před Lipicou začal klasický kolotoč roznašeče. Samotný pátek byl tedy trošku netradiční v tom, že česká sekce přijela až k večeru, a tak jsme trénink a první etapu roznášeli ve dvou. Naštěstí to byl jen příjemný middlíček v jednom z nejmírnějších terénů co tam vůbec mají, a tak to uteklo jak Kratov při nočáku.

Dál už to jelo v zajetých kolejích. Youth hostel v Pliskovici, ranní rychlokruh s čokinou, [čeking], pofel přes etapu (s případným zachraňováním situace jak bylo třeba), hooodně palačinek, pljeskavica v bulce či jiná paráda, sběr, roznos další etapy (většinou akorát se soumrakem), možná nějaký ten Teran někde, random večerní chálky co kdo zrovna vymyslel, a tak dokola. Velmi příjemná rutina, kterou bych si klidně jel ještě měsíc. No, nedá sa.

Po Lipici pak zbývaly už jen dva dny zpátky s Koovee v Tomaji, které vyplnila hlavně (konečně) práce na essay do ISD. Všechno se zvládlo a deadline jsem si dal i se solidní rezervou. Ještě třeba na záchod bych si stihl zajít.
Solidní rezervy byly i znakem celé mé cesty zpět na sever, a tak mě Michal vezl do Terstu už před čtvrtou ranní, Flix do Benátek měl výrazně menší zpoždění než minule a let do Berlína byl dokonce na čas. Deštivá prohlídka říšské metropole pak vyplnila více než pětihodinové čekání na přestup a pak už jsem se s komfortním místem na nohy u nouzového východu (oba lety vlastně) vznesl směr Stockholmec (zase všechno na čas, 3 lety ze 3, tleskám EasyJetu). Naopak hodně netleskám SJ, se kterýma se člověk po příletu o půl osmé večer už nemá šanci dostat do Falusu (někdy Švédsko fakt nepobírám, první ranní pak o půl deváté). Zajel jsem si tak na kochačku do Gävle, kde mě už vyzvedl károu německý kámoš.

V reálu byly vidět Benátky v ranní mlze, takhle není vidět vůbec nic.
Koníci.
Optimální deštivá atmoška.

S každým přeletem jsem si ubral z denního maxima téměř deset stupňů, a teď při psaní pozoruju z okna solidní sněhovou nadílku.
Ráno jsem si byl ještě napsat oficiálně 4 hodinový test ze švédštiny. Kdyby tam nebyl limit, že dřív než po hodině se odcházet nesmí, tak už je v tu chvíli třída poloprázdná.

Home sweet home.

#sLOVEnia [1.]

Kvalitní 3D Tetris s věcma do příručáku, příliš brzké vstávání, ranní vlak na Arlandu (spánek), let do Milána (spánek), hodinová procházka přes něj (Big City Life prý), sedm hodin ve Flixu do Terstu (další spánek a hodina zpoždění), půlnoční vyzvednutí na autobusáku, cesta károu během neskutečného ohňostroje z lodi v Terstském přístavu a po 18 hodinách a 12 minutách na cestě jsem byl konečně na místě.

Na kempu už jde všechno dle očekávání. Zatím všechny terény sice už znám za léta fakčenkování na slovinských vícedenních, dokonce běžíme etapy kterým jsem roznášel kontroly, ale to mi nebrání užívat sluníčka, a přesně dle očekávání také prvních letošních klíšťat, konkrétně zatím 37 (k 7.3., 23:20). Jen za dnešní nočák na Krajně Vas jsem jich našel krásných 13, asi si založím ZOO.
Trošku konkrétněji můžu popsat soustředění čísly, za první šest tréninkových dní bylo dvanáct tréninků, 817 minut a 134,5 km. Protože nejen orienťák je třeba ke štěstí, přišly na řadu klasické kiláky, pokochali jsme se i solidním tempíčkem po italsko-slovinských hranicích a dnes konečně výběhem na už léta pozorovaný Nanos (Pleša). Toto krásné kopčisko se naklání nad dálnicí Ljublana – Koper, ve dne vyniká svým monumentálním svahem a v noci svítí svým vysílačem, a tak mě už roky lákalo.

Fotky později, musím je dostat z Joniho

Zítra ráno ovšem opouštím #blackandyellow crew a vrhám se na druhou stranu závodní barikády. Rychlejší fáze tak vyměním za objemy kombinované s kontrolovou posilkou.

Za týden jako na koni!

Trocha jara

Je čtvrteční večer, a tak Vás opět vítáme u dalšího pořadu z cyklu „Jak sýkorky tuhnou roztávají ve Švédsku“.
Minulý 140 kilometrový týden byl docela výživný, a tak se tento týden nese spíše ve znamení pofelu a marných snah trošku máknout na essay do Introduction to Sustainable Development pojednávající o tom, jak může GIS pomoci dosáhnout SD Goals. Bývalý plán dodělat tuhle desetistránkovou parádu ještě předtím, než budu konečně rozumně migrovat směrem na jih, se vůbec nezvládl (prokrastinace je hrozná mrcha, zvlášť když je deadline až 15. března), a tak mě čeká trocha psaní na soustředění. Jarní teploty mají zítra skončit, a tak je už opravdu nejvyšší čas vypadnout.
Pokud zvládnu nakomprimovat věci na šestnáct dní včetně compu do příručáku, a SJ si pro tentokrát odpustí rušení spojů, tak se zítra dopoledne vznesu směr Milán, v něm přeskočím na Flixe do Terstu a z něho už se dokodrcám přes kopec do slovinského krasu. Země prvních jarních klíšťat, krásných hor a krvavého Terana tentokrát hostí druhou část #blackandyellow Koovee zimních kempů.


Na samotnou Lipicu si tedy odskočím na druhou stranu barikády a budu nejen našim kolíkům schovávat kontroly po lese.

Další jarní barvičky dodala profesorka z již zmíněného ItSD, když mně a pár dalším po dotazu „kdo tu má řidičák?“ rozdala klíče, a jeli jsme se podívat jak ve Falunu třídí odpad (docela dobrý). Na takhle malou univerzitu je to docela kvalitní flotila, a klidně bych si nějakého toho hybridního Passátka nechal i dýl. Prý ale ne :(.

Dá sa.

Naopak pěkně temnou zábavou byl dnešní večerní trénink, kdy s plnou hlavou všeho možného mě jaksi nenapadlo si vzít ani hřeby ani lampu.
Dva sprintové (trošku mám na tohle slovo jiný pohled než oni tady, ten les byl trochu navíc) okruhy se tak proměnily ve vynikající cvičení na příští Mistrovství Brna v nočním orientačním běhu bez světel a buzoly. S tím, jak jsem půl trati krasobruslil po zledovatělých cestách, můžu jen doufat, že příští ročník bude v Rondu DRFG Aréně.

Už je tady zas.

Bez toho, abych snad titulkem nějak porušoval vlastnická práva stejnojmenné německé knihy (a filmu a divadelní hry) a dopadl pak podobně jako Kefírer (R.I.P.), musím říct, že pátý týden tady už se trošku opakuje.

Pro pamětníky.

Zase mě ráno přepadla prázdná duše u kola (v těch dvouhodinových lekcích švédštiny se těch osm minut zpoždění ztratí), zase tu nasněžilo (a to už to tak krásně tálo! – teď ten prašan dělá „šššš šššš“, když jím člověk pluje) a jako vždy Čokoládka ukazuje, proč teda loni vyhrál na finiši ten svěťák. Noční terénní intervaly (5 x 8′, poslední s mapou) se tak dají přejmenovat na „Zachraňte Udržte Willyho“ (ne že by se to někomu podařilo) a postupně se vzdalující světlo jeho čelovky je docela depresivní záležitostí.
Následná sauna už je ale za odměnu.

Příjemná ťukačka.
Falunské skokanské můstky a postup 24 – 25 jako příprava na Čížkovy kameny.
Cíl je pak vlastně přímo v sauně na Lugnetu.

Další příjemnou tradicí jsou laufíčky, na které se nás většinou pár sejde,
a třeba při tom posledním jsem asi dosáhl svého švédského vrcholu. Po velmi bojovném výkonu se nám podařilo zdolat nejvyšší kopec v okolí s neskutečně nadpozemsky nesmírnou kótou hlásící 407 metrů nad mořem. Myslel jsem, že to už neudýchám.
(Prosím prosím smutně koukám, já chci hory).

Kolíka si nevšímejte, výhledy solidní.
Kocháč.

© senaste fyra bilderna: Ludwig Åhlund

Střípky

Ještě dvakrát si ráno udělám zázvorový čaj s nakrájenými kousky jablek, které už se nevlezou do misky s müsli a jogurtem, a už to bude měsíc, co s pocitem lehkého bláznovství pozoruju své (orienťácké) kamarády jak si užívají Kanárů, Mallorcy, Portugalska, Madeiry, Španělska či Jihoafrické republiky, a já se tady nahoře mezitím měním v rampouch.

Překvápko přímo nad vchodovými dveřmi.

Není to tak ale docela pravda, zvlášť poslední týden je tady až možná zbytečně teplo (na toho půl metru sněhu to stejně nestačí, takže to akorát přes noc zase zmrzne, třeba třikrát za sebou), a v současné době hodně klouzavě ledový pobyt mi zpestřují i jiné zajímavosti.

lol.

Po cestě z obchodu jsem si například uvědomil, že jsem tu za ten měsíc neměl v ruce ještě ani jednu švédskou korunku, naprosto vše se dá cálnout kartou. Jsem zvědav, jestli to vydrží celý půlrok.
K zamyšlení byl potréninkový (intervaly v hale) pokec s místní orienťáckou legendou (a úplným magorem) Håkanem Erikssonem. Tenhle 57 letý kolík se chystá na atletické veteránské MS, a s pár měsíců starými časy (3 km – 9:28 a 5 km – 16:05) tam asi nebude za úplné ořezávátko.
/ Pak mi ostatní vyprávěli, jak pravidelně při zranění běhával na prášky nebo když si urval (ano, nenatrhl, urval) achillovku, tak 4 dny po operaci někoho v hale ukecal, aby mu tu sádru přivázali ke šlapátku na rotopedu (nedošáhl si tam sám) a spokojeně šlapal. /
Taky trošku padl stereotyp že jsou švéďáci úplní studení čumáci, když jsem si v sauně na Lugnetu pokecal při třech kolech kvalitní sauny se třemi náhodnými spoluvařícími. Je pravda, že má odpověď „Ursäkta, jag talar bara lite svenska“ na jakékoliv jejich random první prohlášení dává docela prostor ke konverzaci.

Velkou změnu do mého života pak přinesl dárek od místního britsko-švédského o-páru, kteří mi na mých pár měsíců tady půjčili kolo. Chtělo to vyměnit jen dvě duše a jednu pneumatiku, z hromady zbytků kol scavengnout lehce jeté blatníky a teď já a Černý blesk vesele brázdíme zablácené hokejové kluziště, kterému místní říkají Falun. Můj kovový oř je naprosto dokonalý, pokud teda nechcete náhodou přehazovat nebo moc rychle brzdit. Drobnou dávku adrenalinu taky po večerech přidává fakt, že nemám světla, a jak já, tak Černý blesk jezdíme hlavně z tréninků komplet v černém (no jo, Trimtex).

Seznamte se.